Proč nemá cenu plánovat si dovolenou?

Proč nemá cenu plánovat si dovolenou?



1) PROTOŽE NAVZDORY PLÁNŮM SE PRO DOVOLENOU ROZHODNETE ZCELA NEPLÁNOVANĚ

Představte si, že jste singl. Po určité době si začnete myslet, že by tedy bylo od osudu přinejmenším slušné, aby vám někoho dohodil. A nic. Tak vezmete situaci do vlastních rukou, přihlásíte se na seznamku, přiblble se usmíváte na ulici, vysíláte pozitivní signály, později nasadíte silnější kalibr v podobě pozitivních vibrací a … ale jo, něco by bylo, ale pořád nic, co by vás uspokojilo. Sériových lhářů, nadržených mamánků, vztahových závisláků, neodolatelných sobců a nenapravitelných záletníků (mimochodem, těch je nejvíc) už máte plné zuby. Tak to vzdáte. Přihlásíte se na Facebook a alespoň se necháváte utěšovat a oprašovat okruhem svých věrných kamarádek. To také přináší jistý pocit zvráceného uspokojení.

Na Facebooku trávíte i Vánoce, chválíte vánoční fotky svých přátel a v mezičase se odbíháte posilnit cukrovím. Jednou takhle po návratu z občerstvovací pauzy zjistíte, že váš příspěvek okomentovala osoba mužského pohlaví, kterou vůbec, ale vůbec neznáte. Zbystříte, omrknete jeho profil, na kterém celkem nic není (rozuměj: vše utajeno), a sesmolíte takovou absolutně neutrální odpověď. Za půl hodiny máte ve schránce reakci. Projede vámi příjemná vlna vzrušení a když se ještě ke všemu dozvíte, že onen dotyčný pochází ze stejného kraje a je zhruba ve vašem věku, začnou se vám v hlavě rodit bláboly o spřízněnosti duší a nevyzpytatelných cestách osudu.

A tak se tou vlnou vzrušení necháváte unášet s výrazem ostříleného surfaře, vyměňujete si s tajemným Angličanem vzkazy, ve kterých se rozplýváte nad krásami okolní přírody, nad počasím, nad světovým mírem (no tak prrr, tak zoufalé to nebývá, škrtám), až najednou přijde nečekaný obrat a celé to ztroskotá na jedné krátké, ale veskrze zásadní větičce. Onen pán vám totiž jen tak mimochodem sdělí, že je… ženatý. Doprčic. Okamžitě ochladnete a z vánočního okouzlení je rázem vánoční rozčarování.

Druhý den ráno otráveně zapnete počítač (prý je to první věc, kterou singlové po probuzení dělají, no, nevím, já většinou nejdřív mířím k lednici) a ve schránce na vás čeká pouze reklama od jakési cestovky… a jak tak tupě a rozespale koukáte na ten páreček chlapíků s fíkovým listem přes slabiny, to celé naaranžované na nějakém kašírovaném ostrově s neonovým nápisem “Ukážeme vám ráj na zemi”, napadne vás, že je opravdu nejvyšší čas na dovolenou!


2) PROTOŽE NAVZDORY PLÁNŮM A DOKONALÉ PŘÍPRAVĚ SE ZPRAVIDLA POKAZÍ VŠE, CO SE DÁ

A tak jednoho dne výjimečně nezaspíte, vstanete včas, pobalíte, povypínáte, pozhasínáte vše, co se dá. Tradá na dovolenou. Zbývá nastoupit do auta a odvézt se na letiště. Jedete v předstihu, takže času je dost, pustíte si příjemnou hudbu, vyřváváte si spolu s rádiem do okolního ticha nejnovější pecky a kocháte se ubíhající krajinou. Je krásně, zasněženo, zimně a vám je parádně.

Idylka vezme ovšem záhy za své, když se po půl hodině cesty začne o slovo hlásit váš močový měchýř. Na letiště ještě dvě hodiny jízdy, to by se snad dalo vydržet. Parkoviště jsou neprotažená, šance ulevit si téměř nulová. Situace se začne přiostřovat po další hodině, to už poposedáte a váš mozek ve spolupráci s močovým měchýřem vám jasně signalizují, že bez zastávky to nepůjde. Ještě ke všemu zcela nečekaně dochází voda do ostřikovačů a vy zrovna jako na potvoru jedete za náklaďákem, který vaše přední sklo doslova zasypává prosolenou dálniční břečkou. Situace je zcela mimo vaši kontrolu.

Vyhlašujete krizový stav a opouštíte dálnici na první odbočce do polí, a to i navzdory ječící navigaci, která pořád dokola mele “až to bude možné, obraťte auto do protisměru, až to bude možné, obraťte auto do protisměru”. No, možné to každopádně není, protože zjišťujete, že i pouhé couvání se na ledu podobá snaze doběhnout běhací pás. Stojíte na místě, kola se protáčejí a vy víte, že tohle rozhodně není váš den. Jediný možný pohyb je pohyb vpřed. Jedete tedy dál, ačkoliv je naprosto evidentní, že tahle polní cesta do žádné civilizace nevede. Míjíte ceduli s označením “soukromá cesta, nepovolaným vjezd zakázán”, to vám ještě tak scházelo.

Přes zašvihané sklo toho moc vidět není, takže jen odhadujete, že právě vjíždíte na dvůr jakési farmy. Nejistě se krčíte za volantem s vědomím toho, že zde nemáte co pohledávat. V zoufalství se opět pokoušíte zařadit zpátečku a vycouvat a hle! dílo se daří, i když poněkud nečekaným způsobem. Auto se na ledu otáčí po směru hodinových ručiček, jako by stálo na točně. Koukáte na to dost vyjeveně, ale fyzikální zákonitosti tohoto manévru nehodláte zkoumat, hlavní je, že jste zachráněni. Navigace přestane vyvádět, už jen sem tam decentně pípne, že kilometr od vás je dálnice, na kterou byste se (pokud uznáte za vhodné) mohli vrátit.

Stále ovšem nemáte vyřešeny dva problémy – sklo a močový měchýř. Krize dochází vrcholu, močový měchýř už nepočká. Farma nefarma, musí to ven. Úleva je ohromná a s ní se vám navrací nejen fyzické, ale i duševní síly. Popadnete lahev s vodou, co jste si načepovali před odjezdem k pití, otevřete motor (trvá pět minut, než zjistíte jak) a obsah lahve nalijete do otvoru, který se tváří, že by mohl být ten, který hledáte. Ufff. A myslíte si, že máte vyhráno. Chachá. Už jste někdy rozmrazovali vodu v ostřikovačích v pětistupňovém mrazu po návratu z dovolené? Nechtějte to zažít!


3) PROTOŽE NAVZDORY PLÁNŮM VE VÁS VŽDY ZVÍTĚZÍ VAŠE ATAVISTICKÉ JÁ

Stojíte v dlouhé frontě v příletové hale a čekáte na odbavení po návratu z dovolené. Spolu s ostatními cestujícími se slepičími kroky šinete k imigračnímu úředníkovi a z nudy pročítáte informační cedule, pěkně jednu po druhé. Naděje na trochu toho rozptýlení vám svitne ve chvíli, kdy se ve vašem zorném poli objeví naducaná blondýna, která přinejmenším půlku váhového limitu svých zavazadel naplácala na tvář (rozuměj: ksicht jako malovaná kraslice) a vyšetřené místo v kufru (a to jste si naprosto jistá) zaplnila stejně krátkými sukénkami a nesmyslnými hadříky, které má právě na sobě. Fascinovaně tu “nádheru” sledujete a marně přemýšlíte o tom, proč ta holka vypadá, jako by zrovna strávila hodinu na grilu (na to padl určitě celý regál opalovacích krémů). Je to vlastně docela úleva, že vás některé módní výstřelky zcela míjejí, povzdechnete si.

Po chvilce dalšího nudného postávání vaši pozornost upoutá kakofonie rozrušených hlasů kdesi před vámi. Stoupnete si na špičky a vzápětí je vám zcela jasné, že zdrojem onoho rozruchu je jakýsi rozjívený chlapeček, jenž se zrovna usilovně věnuje přeskupování vymezovacích pásů a vytváření zmatku mezi cestujícími. Dvakrát pohoršeně pozdvihnete obočí, aby se neřeklo, ale když chlapečkovo počínání vyvolá hysterický záchvat v jeho matce (tedy, alespoň se domníváte, že je to jeho matka), začnete si to škodolibě užívat, protože tohle nemůže skončit dobře.

Se zájmem sledujete, jak chlapeček stupňuje svou aktivitu snahou zdolat jednu z informačních cedulí, což zcela očekávaně vyvolá reakci v řadách anglických imigračních úředníků,  kteří se srotí a začnou formovat obranný šik. Chlapeček však zcela bez ohledu na vůli moci úřední bere informační ceduli ztečí a v nestřeženém okamžiku vniká do zakázaného prostoru. Okamžitě se po něm vrhnou dva muži zákona a začnou s tím spratkem zápolit a vy jim (světe, div se) dokonce fandíte. A v tom chlapečkova matka pěkně česky pronese památnou větu, která vás naprosto položí: “Marečku, okamžitě sem pojď a nebav se, sakra, s těmi cizími pány, ještě by tě mohli unést.” A vy víte, že lepší návrat z dovolené jste si přát ani nemohli!

PS: Nebýt té zpropadené vody v ostřikovačích!


Leave a Reply